Příští zastávka je na znamení

Od této veselé příhody už uplynula nějaká doba a já za tu dobu už několikrát změnila kurz. Skutečnost, že kamkoliv se dlouhodobě hnu, tam je nějaká další "na znamení", mě uklidňuje. Paradoxně se mi několikrát stalo, že jsem ji prostě přejela, což člověka zrovna dvakrát nepotěší a rozhodně v té situaci není klidný, ale to, že tam nějaká je, ve mně vzbuzuje pocit, že jdu správným směrem.

Jo a přiznám se, že se taky občas škodolibě bavím tím, že někteří cestující reagují podobně jako já poprvé...ale když už jsou fakt bezradní, vždycky včas zasáhnu. Akorát jednou, to jsem zrovna nedávala pozor, jedna paní zmáčkla místo červeného tlačítka bílé. Autobus zastavil, přilít řidič a hrozně ji sprdnul. Přitom je to logický - na červenej drát se taky nikdy nemá sahat...Jediné, co nasvědčovalo tomu, že to bílé nebude to pravé, byla skutečnost, že se nacházelo nad dveřmi, kam bych třeba já ani náhodou nedosáhla. Ale co, stane se... Aspoň řidič jednou opustil svou komfortní zónu v kukani. 

Když úplně opustím svět autobusů, značek a červených tlačítek s nápisem stop, říkám si, že je to vlastně pořád o tom samém. Pořád dokola. Ať už se rozhoduji nad tím, kam půjdu na kafe, nebo třeba jestli odejít či neodejít z práce, skoro vždycky to tam je. To něco, co mi říká jdi, jdi a přesně tak to udělej. Někdo tomu říká osud, někdo intuice...Já tomu nijak neříkám, protože slovo osud je pro mě dost neuchopitelné a intuice je podle mě ještě něco trochu jiného (ta mi většinou spíš říká, že něco dělat nemám). Je to prostě TO. To, kvůli čemu si sedám právě na tohle místo a né na x dalších. To, kvůli čemu jedu dneska raději vlakem. To, co ví vždycky všechno líp než já. To, co čas od času záměrně neposlechnu a pak se nestačím divit.

Taky TO tak máte?