Vzpomínka na Londýn
Patnáct hodin, čtyři různé dopravní prostředky, devět přestupů, dvanáct nachozených kilometrů a dvoje totálně promočené boty.
Cesta do Londýna mě nikdy nijak zvlášť nelákala. Jsem ten typ člověka, který je závislý na slunečném počasí, takže jednoduše platí, že Londýn= depka. Tomáš ale loni kolem Vánoc přišel s tím, že sehnal nějaký super levný letenky (v tom je vážně expert) a že tam poletíme ráno a večer zase zpět. Říkala jsem si, že jeden den asi zvládnu a že zkusit se má všechno, takže jsem souhlasila.
Je to už rok a kus, takže si průběh našeho cestování nepamatuji úplně přesně, ale něco málo mi v hlavě utkvělo. Třeba to, že mají prostě všichni chlapi kolem mě na cestách (rozumějte nejen brácha v Amstru, ale i Tomáš cestou do Londýna) tendenci dělat si ze mě prdel. Já důvěřivá naivka jsem se jen zeptala, proč musí být “otevřená okna“ když letadlo vzlítá. Můj drahý mi se smrtelně vážnou tváří odpověděl, že je to proto, abychom sledovali křídla a motory a dali pilotovi echo, kdyby náhodou něco začalo hořet. Byla jsem z toho letu tak nervózní, že jsem mu to prvních několik setin vteřiny fakt věřila. Od té doby to mám na talíři pravidelně.
Taky si pamatuju, že právě při tomhle letu si Tomáš našel nový koníček. Začal sbírat selfíčka, na kterých spím v letadle. No..pár už jich má…
Dál si vybavuju, že překvapivě v Londýně pršelo, takže jsme zmokli. A že jsme jeli zpátky na letiště o hodinu dřív, protože jsem plašila, že to nestihneme. A díky bohu za to, protože byla po cestě taková kolona, že jsme to fakt málem nestihli. Tady vidíte, že i cestování s hysterkou je někdy docela fajn.
A to je asi tak všechno. Hektičtější výlet do zahraničí jsem nikdy nezažila (a doufám, že už ani nezažiju), ale vzpomínky jsou veselé a pozitivní. A to se počítá! :)
Komentáře vytvořeny pomocí CComment