Amstr "street-style", bejbé 8)

Na apríla jsem poznala další kousek světa. Vydali jsme se s bráchou na víkendovku do Amsterdamu. A byla to fakt jízda!

Kromě cesty samotné bylo velkým zážitkem i hledání ubytování. Po skvělých zkušenostech s Airbnb jsme se rozhodli znovu tuto službu využít. V listopadu jsme si koupili letenky (teda Tomáš nám je koupil, páč já jsem v tomhle ohledu dost neschopná) a hned jsme taky začali pátrat po bydlení. Čím dřív ho budeme mít, tím bude levnější, žejo... Sehnala jsem krásný pokoj kousek od centra. Rovnou jsem to zarezervovala a byla jsem happy, jaká jsem šikovná. Po pár týdnech mi však přišla šokující zpráva. Hostitel náš pobyt zrušil, prý přestává byt pronajímat. Super... Takže jsem začala hledat znova. Byla jsem zpruzelá a naštvaná, ale našla jsem. Opět moc hezký pokoj. Sice trochu dál od centra, ale pořád pohoda. Začínala jsem se těšit. No a pak přišel konec února a s ním další zpráva z Airbnb. Náš druhý hostitel jede na apríla domů do Španělska, takže není možné nás ubytovat. Chtělo se mi řvát vzteky a brečet zároveň. Byla jsem přesvědčená, že za ty prachy už měsíc předem fakt nic neseženu. Ale! Jsem boží, takže jsem sehnala! (Dobře, Tomáš mi pomáhal...)

Ještě jsem se skoro ani nezačala znovu těšit a už jsme letěli. Na Schiphol jsme dorazili kolem čtvrté odpoledne a měli jsme hlad. První jídlo, které jsme potkali, bylo v Burger Kingu. Bylo mi jasné, že následující dva dny se naše stravování bude odehrávat převážně ve fast foodech, takže bych to hodnotila jako dobrý start. Do Burger Kingu u nás nechodím, takže nemohu srovnávat, ale fakt to bylo překvapivě dobrý. 

Dostat se z letiště byl bojový úkol číslo jedna! Koupili jsme si třídenní jízdenku, zdárně pochopili systém "pípnutí a odpípnutí" a našli příslušné stanoviště, ze kterého nám měl jet vlak do stanice Lelylaan, odkud jsme to měli už jen kousek. Měli jsme ze sebe radost. Ale jen chvíli. Informační tabule, na které byl ještě před chvílí "náš" vlak, ze sebe totiž najednou začala sypat něco úplně jiného. Pak přišel tlustý pán v zelené vestě a něco křičel na lidi. Ti lidé ale křičeli taky, takže jsme neslyšeli nic z toho, co křičel ten pán. Chvíli jsme zmateně koukali kolem, až to brácha nevydržel a šel se zeptat nějaké paní, odkud ten zatracený vlak jede. Paní nás poslala zpět do haly a do vedlejšího vchodu na nástupiště. Brácha mi později sdělil, že si myslel, že si z nás dělá prdel, protože se podezřele smála a uculovala. To ještě nevěděl, že je to v zahraničí normální, že se na sebe lidé smějí. :) V hale stáli muži ve výstražných vestách se samopaly na zádech a vysvětlili nám, že vlak na Lelylaan nejede, že musíme do centra. Raději jsem se na nic neptala a jeli jsme tedy do centra. Z centra nám jela přímo tramvaj až na konečnou, takže jsme nakonec zdárně dorazili do místa dočasného bydliště. Pozdě, ale přece.

Nejlepší byla neděle.

Ráno jsme vstali a v rámci neutrácecího režimu jsme si chtěli nachystat sváču. Měli jsme takové ty housky, co je rozpečete v troubě. Ta trouba ale byla plynová a s tou já neumím. (A brácha asi taky ne, nebo se tak jenom tvářil, zmetek.) Pustila jsem troubu a čekala, až se zahřeje. Brácha mě po několika minutách upozornil, že trouba nehřeje a fakt dost to v kuchyni smrdí plynem. Troubu jsme tedy vypli a už jsme na ní nesahali. Zachránil nás toustovač, ve kterém jsme si housky dopekli. (Mimochodem doporučuji, bylo to fakt super.) 

Se svačinou v batůžku jsme se vydali do centra, kde jsme pátrali po půjčovně kol. Poradila nám jedna moc milá slečna v kavárně na rohu, ke které jsme se později vrátili na pivo. Amsterdam na kolech je boží a já si troufám říct, že to byl asi nejsilnější zážitek. Kola jsme měli půjčená jen na tři hodiny, takže jsme se nepouštěli do žádné velké trasy. Prostě jsme jeli a na křižovatce se vždycky rozhodli, jestli pojedeme rovně, doleva nebo doprava. Asi třikrát jsme dojeli k Opeře, pokaždé z jiné strany, asi. A nejzábavnější částí byla poslední hodina, kdy jsme se snažili najít půjčovnu, do které jsme měli kola vrátit. Povedlo se.

nakole2

 

Ve zbytku času jsme se prostě jen tak potulovali. Kromě Opery, kterou jsme za ty dva dny viděli ještě několikrát, jsme potkali spoustu krásných budov. Jistojistě mezi nimi bylo i Van Goghovo muzeum a Dům Anny Frankové, jen jsme to nevěděli. My jsme to totiž ani nepotřebovali vědět. Užívali jsme si tu atmosféru a lidi, kteří se smáli. A né všichni se smáli proto, že byli zhulení. I když těch taky pár bylo…, ale ti se kupodivu většinou zrovna nesmáli. Také mě dostalo, jak hezká může být okrajová část města. I když se tomu říká sídliště, s našimi sídlišti to nemá vůbec nic společného. Všude jsou stromy, paneláky nevypadají tak panelákovitě, mají fasády a obložení v přírodních barvách a tak…

syr

namesti

Před odletem

Atrakce, kterou jsme zajisté nemohli vynechat, je Madame Tussauds, tedy muzeum voskových figurín, které je světově proslulé a vyhlášené. Stálo to za to. Už jenom za tu jednu jedinou fotku s Cagem mi těch dvacet éček prostě stálo. Taky jsem si zazpívala s Adele, nahrála se u toho a nechala si to poslat na mail. Nahrávku jsem dosud neobdržela. Je mi upřímně líto člověka, který můj song obdržel místo mě a z celého srdce se mu za ten otřesný zážitek omlouvám. Ale byla to sranda. Brácha se na mě skrz sklo zvukotěsné kóje zvláštně uculoval, až jsem pojala podezření, jestli je opravdu zvukotěsná. Ale naštěstí prý fakt byla.

 IMG 1011

V pondělí bylo hnusně, takže jsme se po procházce mezi figurínami chtěli hlavně někde schovat. Chvíli jsme chodili po přístavišti a pak jsme se vydali tramvají na opačnou stranu města a zpátky. Počasí se nelepšilo a z nekonečné jízdy tramvají se nám už dělalo celkem špatně, tak jsme se rozhodli odebrat se na letiště, kde přečkáme zbytek. Jeli jsme vlakem. Vlakem, který měl konečnou někde v Belgii a já si nebyla úplně jistá, jestli nám na něj platí travel ticket. Celou cestu na letiště jsem si tím byla jistá čím dál míň, takže si dokážete představit, jak to probíhalo. Jeli jsme celkem dlouho, dívala jsem se z okna a říkala si, kdy už tam sakra budem, s každým pohybem čehokoliv kolem jsem se vyděšeně dívala, jestli náhodou nejde někdo jako průvodčí, dělalo se mi špatně a každou minutou jsem čím dál víc pochybovala, jestli to vůbec jede přes Schiphol. Brácha ze mě měl prdel. Naštěstí vlak na letišti zastavil a my jsme bez problému vystoupili a dělali, jakože nic. UF!

Na letišti jsme strávili ještě né příliš krátkou dobu. K našemu vzteku se udělalo hezky, zrovna když jsme vyhodili jízdenky. Takže jsme aspoň jen tak zevlili před letištní halou na sluníčku. Před odletem jsme si nějakou dobu postáli v prostoru mezi gatem a letadlem, protože prostě něco (asi zabržděný turisti, co právě přiletěli). A po příletu do Prahy jsme si nějakou dobu poseděli v letadle, protože prostě něco dalšího (tentokrát fronta na schůdky). Z letadla jsme vylezli večer, skoro úplně mrtví únavou a ještě víc mrtví hlady. Naštěstí jsem věděla, koho si vzít za muže. Můj úžasný manžel (bez kterého bychom nikam neletěli, protože neumím kupovat letenky) nás čekal v příletové hale a odvezl domů, kde na nás čekala večeře. Co víc si přát!

tulipan

Pin It

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

  • Vše
  • Cestou Necestou
  • Dumkyžalky
  • MadME
  • MadMYvšichni
  • MY2
  • Svatba
  • Číčoviny
  • Výchozí
  • Dle názvu
  • Dle data
  • Náhodně
  • ...

    15. 2. 2018 18:08:47
    Člověk se zkrátka nezavděčí všem. Troufám si říct, že skoro nikdy. A to skoro si nechávám do nějaký pohádky, kterou budu jednou vymýšlet pro svoje děti. 
    Zobrazit více
  • ......

    6. 1. 2018 11:37:20
    HYGGE. Tohle slovo jsem slyšela poprvé den před Vánoci z úst mojí mámy. Během těch pár dní to bylo nejfrekventovanější slovo vůbec. Všechno bylo „HYGGE“ a bylo potřeba to neustále zdůrazňovat. Jsem zvídavý tvor, takže jsem se zajímala, co že to vlastně je. Spokojila jsem se s málem, tedy s tím, že je
    Zobrazit více
  • Cestovní horečka

    29. 6. 2017 18:16:00
    Za dva týdny mizíme a já se už teď nemůžu dočkat. Nejraději už bych začala balit. 
    Zobrazit více
  • Za ty tři roky, co jsem v Praze napořád, na mě kdekoliv, kam se mé životní cesty stočily, vždycky alespoň jedna zastávka na znamení čekala. 
    Zobrazit více
  • Kdy skončilo jaro?!

    28. 5. 2017 20:49:27
    Mám takový pocit, že letošní jaro bylo snad nejkratší ze všech jar, co jsem kdy zažila. Protože pokud mi chce někdo tvrdit, že přece jaro ještě je, když se smažím na sluníčku v plavkách a ten můj blázen se dokonce koupe (!), musím nesouhlasit.
    Zobrazit více
  • Dnešní večer měl být parádní. Tomáš odjel do Plzně a my s Bridget jsme si plánovaly romantický večer ve dvou. 
    Zobrazit více
  • Vzpomínka na Londýn

    25. 4. 2017 12:19:38
    Patnáct hodin, čtyři různé dopravní prostředky, devět přestupů, dvanáct nachozených kilometrů a dvoje totálně promočené boty.
    Zobrazit více
  • Na apríla jsem poznala další kousek světa. Vydali jsme se s bráchou na víkendovku do Amsterdamu. A byla to fakt jízda!
    Zobrazit více
načíst další drž klávesu SHIFT aby se načetly všechny články načíst všechny

O mně

Jmenuji se Leontýna a už několikrát jsem ve svém životě spadla na hlavu, nebo se do ní aspoň pořádně praštila. Jsem tedy praštěná a nahlavupadlá a můj život v tom jede se mnou. Každý den narazím na něco, co mě rozesměje, velmi často to bývám i já sama. Baví mě pozorovat svět kolem sebe a lidi v něm. Baví mě vnímat jejich životní příběhy a poznávat jejich povahy. Vzhledem k tomu, že někdy nepoznávám ani sama sebe, věřte, že mám o zábavu postaráno.


Kontaktní formulář


Jméno:*
E-mail:*
Předmět:*
Zpráva:
Prosím potvrďte:

Nový článek na e-mail