Vánoční masakry

Vím, co si asi každý hned představí. Ale proč myslet na nejhroší aneb masakry trochu jinak.

 

Jelikož klasické před-i-po-vánoční masakry ze srdce nesnáším, patřím k té sortě lidí, kteří kupují poslední dárek nejpozději na konci listopadu a pak, ač né schválně, celý prosinec deptají své plašící okolí. Následující výčet tedy není příliš tradiční. Masakr to ale rozhodně byl.

Masakr číslo jedna: NMNM!!!

Sedmnáctého prosince jsme se mým milovaným vydali do Nového Města na Moravě, abychom zažili dosud nepoznané. Být součástí pětatřicetitisícového davu, který unisono řve, tleská a troubí několik hodin v kuse, to je skutečně zážitek. Co na tom, že Moravec spadnul a dojel mezi posledními. Při jeho příjezdu k cíli byl větší binec, než když přijížděl "francouzský král". Co na tom, že se S-Koukalová nedostala ten den na bednu. Stačilo, že projela kolem a lidi málem pro samý křik kolabovali vyčerpáním. Co na tom, že jsem necítila nohy a nešla jsem mezi závody ani na záchod, protože jsem měla strach o náš super flek. Bylo to BOŽÍ!

https://www.youtube.com/watch?v=SIMRF-qPsIw

 

IMG 20161217 182220 IMG 20161217 183026

Tímto znovu děkuji svému úžasnému muži, za tento úžasný narozeninový dárek. (A je mi fuk, že jsem o něm věděla už v lednu..:D )

Masakr číslo dvě: Thajský ráj

Mým dalším narozeninovým dárkem byla poukázka na thajskou masáž a na superpedikúru od rybiček za výlohou. Těma rybičkama jsem si teda úplně jistá nebyla, ale na masáž jsem se fakt moc těšila.

Jestli se někdo někdy do Thajského ráje chystáte, připravte se na chaos. Museli si tam o mně myslet, že jsem retard. Byla jsem totiž úplně vystřelená z toho, jak rychle na mě všechno vybalili, že jsem odpovídala na všechny dotazy se zpožděním několika dlouhých vteřin a jazykem česko-anglicko-nějakým, kterému bych nerozuměla ani já sama.

Než jsem se nadála, seděla jsem s nohama v akvárku a cosi mě brnělo na nohou. Když jsem se podívala dolů, začínala se o mě pokoušet panika. Tak jsem si vzala do ruky mobil, který mi ale posléze málem mezi ryby spadnul, takže jsem ho zase rychle odložila a hledala v kabelce časopis přičemž jsem doufala, že ani ona se neodporoučí pod hladinu. Po nějaké době jsem si zvykla na to, že ryby trochu lechtají, nedívala jsem se dolů a bylo mi fajn. Problém nastal, když mi jedna z nich zalezla mezi palec a ukazováček. Nevím jak vy, ale já, když mě někdo lechtá na noze, mám tendenci ji krčit a prsty smrštit k sobě. Milou rybu to málem stálo život. Naštěstí jsem byla natolik duchapřítomná, že jsem prostě jenom vykopla nohu dopředu, abych jí vyplašila (málem jsem vysklila akvárko), a tento kop jsem opakovala pokaždé, když nějakou její kámošku napadlo udělat podobný manévr mezi mými prsty. Samozřejmě už ale mírněji, aby to to akvárko přežilo.

Docela jsem se těšila, až bude konec a až budu moci jít na tu vytouženou masáž. Paní, která mě měla na starosti, se s někým zakecala, takže jsem měla asi sedm minut jako bonus. Už jsem pomýšlela na nejhorší, když konečně přišla, a z toho oceánu přísavek mě osvobodila.

Masáž byla boží. Představte si, že hodinu nevíte o světě a myslíte jen na to, kolik asi ještě zbývá času. Do první poloviny jsem doufala, že času zbývá ještě hodně. Pak mi při jednom zákeřném chmatu tak mocně ruplo v zádech, že jsem myslela, že je konec. Nejen masáže, ale i můj. Říkala jsem si, kde se v té maličké drobné Thajce bere taková ďábelská síla. A to jsem nevěděla, že mě čeká ještě jednou tolik. Naštěstí nic dalšího už nekřupalo a nepraskalo a mohla jsem si téměř bezbolestně masáž užít až do konce. (Zkoušeli jste si někdy silou zmáčknout na to místo za spánkem, těsně před uchem? AU!)

15644790 10202478763968260 1373991692 n

I za tento dárek mnohokrát děkuji! :)

 

Dalším masakrem (a určitě né posledním, ale posledním, o kterém dnes píšu) byl samotný Štědrý den. Jako každý rok posledních několik let se dělo něco naprosto speciálního. Sice už to nebylo tak boží, jako když brácha kdysi vysypal do vany ke kaprovi nakrájené kyselé okurky, které jsem měla připravené do salátu, "plotože měl kapl hlad", nebo když balil hračky do deky a hrál si na Santu Clause, ale i tak to byla pecka.

První ránou pod pás bylo zjištění, že mi ze všech dárků spadly jmenovky, jelikož jsem je inteligentně pouze zastrčila za stužky. Co na tom, že s tím pojedeme přes půl republliky, že... Naštěští jich nebylo zase tak moc, abych si nepamatovala, pro koho co přibližně bylo. Většinou jsem si byla jistá a zbytek jsem trefila intuitivně. Všichni se dočkali toho správného.

Největší bombou bylo ale samotné "ježení". Bráchovi je devět let, takže jsme tak nějak předpokládali, že letos už je to zřejmě naposledy "vopravdicky vopravdický". Jelikož mamka loni nemohla najít zvoneček a museli jsme zvonění pouštět z mobilu, vzala jsem letos zvonek náš. Mamka ho ukryla na tajné místo v koupelně a šlo se jíst. Jedli jsme docela dlouho. Dokonce tak dlouho, že jsem skoro stihla sníst svou pidiporci kapra (o tom, jak závratně rychle jím ryby, zase někdy příště). Pak se Tomáš odporoučel na záchod, jak je u nás zvykem. A tím to začalo. Místo aby zazvonil v koupelně, jak to děláme vždycky, protože se ten zvuk rozbije o zeď a není úplně poznat, kde zazněl, stoupnul si do chodby za roh. A aby toho nebylo málo, zvoneček si pak strčil do kapsy a šel s ním zpět ke stolu, takže zvonil cestou. Dospělá část osazenstva se v tu chvíli dusila smíchy a náš Vojta se zamračeně pustil do Tomáše, že to teda jako neni vtipný.

Další šel na záchod starší z mých mladších bratrů. Bohužel ale bez zvonečku, protože ten byl pořád u Tomáše v kapse a bylo nebezpečný s ním hýbat. Tak Tomáš alespoň podal pod stolem bráchovi mobil a mezi zuby zabzučel, že má pustit to červený video. Chvíli se nedělo nic, pak bylo slyšet spláchnutí a za chvíli tekoucí voda v koupelně. A pak to přišlo - pětivteřinové cililililink á jingle bells jingle bells... Asi se nepodíval, co je to video vlastně zač. Z koupelny tedy hrály rolničky, já jsem se málem smíchy počůrala a chudák Vojta skoro brečel.

Dali jsme si pauzu od přemýšlení, ve které jsem si konečně došla na záchod, protože při všem tom smíchu už se to fakt nedalo vydržet. A pak jsme seděli všichni u stolu, kecali o blbostech a tázavě se dívali jeden na druhého. Co jako teď budeme dělat? Vojta byl nervní a začínal si kousat nehty. A já jsem se soustředila, abych se na nikoho nedívala moc dlouho, protože další můj záchvat smíchu už by, chudák malej, nemusel přežít.

Mamka to vzdala. Posunky naznačila Tomášovi, ať jí pod stolem předá zvoneček a odešla přes chodbu do obýváku. Vojta seděl přímo na hraně, kdy jeho zorné pole dosahovalo na dveře, pokud se tím směrem otočil. A on se jako na potvoru zrovna otočil. Chvíli bylo ticho a pak...cililililink. V dalších několika desítkách vteřin jsem se snažila to dítě odlákat pohledem jinam, aby ji, proboha, aspoň neviděl vycházet zpátky. Ale dával si bacha, nedal se. Už měl opravdu na krajíčku a prohlásil, že ví, že "to byla máma".

Místo pro imrpovizaci.. Řekla mu, že potřebovala na balkon a že tam pořád nic není. Kupodivu se sklidnil. Stále byl ale jako na trní. Po dalších několika minutách jsme ho poslali, ať se jde teda podívat. Chmury byly ty tam. Ježíšek přišel. Cesta do obýváku nám dala všem zabrat, protože jsme se lámali v pase...

Nejlepší na tom je, že i přes tohle celé fiasko nám to letos ještě vyšlo. Jak já miluju tu kouzelnou dětskou víru!

 

Mějte krásný rok 2017, mějte se rádi, buďte na sebe hodní a VĚŘTE! :)

 

Pin It

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

  • All
  • Cestou Necestou
  • Dumkyžalky
  • MadME
  • MadMYvšichni
  • MY2
  • Mámamámám
  • Svatba
  • Číčoviny
  • Výchozí
  • Dle názvu
  • Dle data
  • Náhodně
  • Jak jsem se stala mámou

    12. 12. 2019 21:51:57
    Budeme tři. Když jsem naposledy napsala tuhle větu, rozpoutala jsem ve svém okolí bouři různorodých reakcí od radostných přes překvapené až k naprosté panice.
    Zobrazit více
  • ...

    15. 2. 2018 18:08:47
    Člověk se zkrátka nezavděčí všem. Troufám si říct, že skoro nikdy. A to skoro si nechávám do nějaký pohádky, kterou budu jednou vymýšlet pro svoje děti. 
    Zobrazit více
  • ......

    6. 1. 2018 11:37:20
    HYGGE. Tohle slovo jsem slyšela poprvé den před Vánoci z úst mojí mámy. Během těch pár dní to bylo nejfrekventovanější slovo vůbec. Všechno bylo „HYGGE“ a bylo potřeba to neustále zdůrazňovat. Jsem zvídavý tvor, takže jsem se zajímala, co že to vlastně je. Spokojila jsem se s málem, tedy s tím, že je
    Zobrazit více
  • Cestovní horečka

    29. 6. 2017 18:16:00
    Za dva týdny mizíme a já se už teď nemůžu dočkat. Nejraději už bych začala balit. 
    Zobrazit více
  • Za ty tři roky, co jsem v Praze napořád, na mě kdekoliv, kam se mé životní cesty stočily, vždycky alespoň jedna zastávka na znamení čekala. 
    Zobrazit více
  • Kdy skončilo jaro?!

    28. 5. 2017 20:49:27
    Mám takový pocit, že letošní jaro bylo snad nejkratší ze všech jar, co jsem kdy zažila. Protože pokud mi chce někdo tvrdit, že přece jaro ještě je, když se smažím na sluníčku v plavkách a ten můj blázen se dokonce koupe (!), musím nesouhlasit.
    Zobrazit více
  • Dnešní večer měl být parádní. Tomáš odjel do Plzně a my s Bridget jsme si plánovaly romantický večer ve dvou. 
    Zobrazit více
  • Vzpomínka na Londýn

    25. 4. 2017 12:19:38
    Patnáct hodin, čtyři různé dopravní prostředky, devět přestupů, dvanáct nachozených kilometrů a dvoje totálně promočené boty.
    Zobrazit více
načíst další drž klávesu SHIFT aby se načetly všechny články načíst všechny

O mně

Jmenuji se Leontýna a už několikrát jsem ve svém životě spadla na hlavu, nebo se do ní aspoň pořádně praštila. Jsem tedy praštěná a nahlavupadlá a můj život v tom jede se mnou. Každý den narazím na něco, co mě rozesměje, velmi často to bývám i já sama. Baví mě pozorovat svět kolem sebe a lidi v něm. Baví mě vnímat jejich životní příběhy a poznávat jejich povahy. Vzhledem k tomu, že někdy nepoznávám ani sama sebe, věřte, že mám o zábavu postaráno.


Kontaktní formulář


Jméno:*
E-mail:*
Předmět:*
Zpráva:
Prosím potvrďte:

Nový článek na e-mail