Budeme tři...
To se jednou tak člověku přihodí. Prostě se ráno vzbudí a řekne si, že je čas posunout vztah zase o level dál. Zažít něco nového, nepoznaného. Na nic už nečekat, protože biologické hodiny tikají...
Tak takhle to přesně nebylo. I když.. Možná bylo. Každopádně ty hodiny netikaly mně, ale mému muži. Za poslední půlrok několikrát přišel s tím, že by chtěl nějaké zvířátko. Jednou to byly rybičky, podruhé želva. Psa nezkoušel, protože ví, že by nepochodil. A taky proto, že má rozum a ví, že pes by byl v bytě nešťastnej. Když už ho přešla i ta želva, řekla jsem si, že jsme z toho venku, že zvířátkový hodiny dotikaly a bude klid. Ale...
Jednoho krásného dne mi přišla zpráva: "Miláčku? Já bych chtěl asi koťátko..." Chvíli jsem si myslela, že si dělá psinu. Celé roky žiju v tom, že na kočky má alergii. Hned vzápětí mi ale přišla fotka něčeho tak neskutečně roztomilýho a krásnýho, takže mi došlo, že si srandu nedělá. Celý víkend jsem pročítala všemožné stránky o péči o kočky, od toho, jak je kočka skvělý společník, až po to nejhorší, co by se třeba mohlo stát. (Jsem v tom fakt dobrá, kdybyste třeba někdo potřeboval poradit...) A pak jsem řekla, že teda jo.
Ještě ten týden jsme se na náš malý zázrak byly podívat. Ověřili jsme si, že s Tomášovou alergií to není tak horké - v pohodě vydržel přes dvě hodiny v bytě s pěti kočkami a jedním psem. Od té doby je to jasné.
Tenhle drobek je náš. Je mu (teda jí) už něco málo přes dva měsíce a má se čile k světu. Má jednu ségru a dva bráchy a jediný, z čeho jsem dost nešťastná, je představa, jak šíleně jí po nich bude smutno. V listopadu se stěhuje k nám domů. Těším se jako malá, každý den koukám na fotky a na videa a šílím. Dokonce víc než Tomáš, který je za celý tento proces zodpovědný.
Ano... V listopadu se náš život stane životem naší kočky.
Tak mňau. (čau)
Komentáře vytvořeny pomocí CComment