Naše krásná svatba

Začnu troufale. Byl to jeden z nejkrásnějších dní našeho života!! Ten pocit je nepopsatelný. Když si na něj vzpomenu, derou se mi zas a znova do očí slzy dojetí. Přesto se pokusím ten celodenní okamžik popsat.

 

Čtvrtek 23. 6. 2016 byl můj poslední svobodný den. Celý probíhal ve zběsilém rytmu příprav. Vyzdobili jsme prostor na večerní oslavu, postavili jsme svatební tabuli a já jsem ji dodekorovala a opatřila jmenovkami, protože jsem měla přesnou představu o tom, jak to má být, a byla jsem přesvědčená, že kdokoliv jiný by to udělal špatně. Během odpoledne začali přijíždět první hosté. Seznamovali jsme je s ostatními a mezitím jsme poletovali sem a tam, vytisknout tohle, pověsit támhleto, nafouknout balónky, pevně je přivázat, pořádně je natáhnout, …a hlavně na nic nezapomenout. Než jsem se nadála, byl večer a já jsem zjistila, že už je čas jet a že jsem snad celý den nic nejedla. Po rychlé večeři jsem si vzala nejnutnější věci, zkontrolovala, že na zítra mám vše připravené, a nechala jsem se svým nastávajícím odvézt do města, kde mě čekala pyžamová párty s mojí milovanou svědkyní. Když jsme se konečně sešly u našich, bylo dost hodin a byly jsme grogy. Udělaly jsme si jednohubky a načaly lahev Prosseca. Když jsme kolem jedenácté usínaly nad stolem, naznaly jsme, že je čas jít spát… Jenže… Cestou z koupelny jsem si všimla čistého malířského plátna, které jsem tam po příjezdu prozřetelně opřela, abych na něj nezapomněla namalovat tělo motýla. Takže jsem šla hledat k bráchovi nějaký tempery a malovat. Naštěstí to nedalo moc práce a mohla jsem si jít už opravdu lehnout. Hned jak jsem dolehla, má spící svědkyně se jako kouzlem probudila a rozkecaly jsme se tak, že jsme nemohly přestat. Asi stokrát jsme si řekly „dobrou“, ale pokaždé jedna z nás do půl minuty pokračovala „hele, a víš co ještě?“. Nakonec jsme usnuly asi někdy kolem půl třetí.

V pátek 24. 6. 2016 se změnil můj život. Vzbudila jsem se asi o hodinu dřív, než bylo v plánu. Prostě jsem už nemohla spát. Dopoledne jsme absolvovaly návštěvu kadeřnice a mojí kamarádky vizážistky, které z nás udělaly krasavice ještě větší, než jsme byly po probuzení. Po poledni jsme jely do na místo oslavy, kde už se chystala svatební kolona a vlastně se čekalo už jen na to, až přijedu a převleču se do šatů. Při oblékání se mi místy točila hlava. Všechna ta nervozita, která někdy před týdnem někam zmizela, byla zpátky. Bála jsem se, abych nespadla ze schodů, bála jsem se, abych nezakopla, bála jsem se, abych neztratila hlas nebo hlavu. A vůbec nejhorší na tom bylo, že jsem Tomáše už přes 17 hodin neviděla. Ani si nepamatuju, kdy to takhle dlouho bylo naposledy. Ze schodů jsem nakonec sešla docela bezpečně. To, co se stalo potom, byl ukázkový okamžik, kdy nepoznávám sama sebe. Šla jsem kolem svatební kolony do auta pro nevěstu, které stálo až na konci. Všichni se na mě z těch aut dívali. V jejich tvářích bylo znát dojetí, láska a radost… A já začala řvát jako kráva! Věděla jsem, že to přijde, ale fakt jsem nepočítala s tím, že to bude tak brzy. Cestou, když jsem seděla s tátou v autě, jsem se uklidnila. Dokonce tak, že jsem si řekla, že už třeba vůbec brečet nebudu.

Když jsme dojeli na místo, ženich s ostatními šli dovnitř a venku jsem zůstala jen já s tátou. Paní matrikářka nám slíbila, že se pro nás za chvilku vrátí, jen co se ostatní připraví. Fajn, počkáme. Chvilka byla čím dál delší a mnou už cloumala panika. Do toho začal i táta. Uvědomil si, že vlastně vůbec neví, kam má jít a co má dělat. Já to taky nevěděla. Stáli jsme vedle sebe před muzeem, drželi se za ruce a doufali, že to zvládneme. Kde je, proboha… Najednou kolem nás prošla dovnitř asi sedmdesátiletá paní v teplákách. „Tak holka, teď už se nevdáš. Předběhla tě.“ Pronesl táta svým rádoby vážným tónem a tím dokonale odlehčil situaci. Smála jsem se jak šílená. Paní nakonec přišla. V předsálí stáli rodiče, družičky s družičákama, svědci a ženich, který měl zakázáno se otočit, protože jsem skutečně byla tajemná nevěsta, v tu chvíli už to bylo skoro 18 hodin, co mě neviděl. Paní z matriky nás seznámila s průběhem celého obřadu a řekla nám, kdo kdy a kam půjde. Když domluvila, naklonil se táta k mámě a řekl jí, že vůbec neví, co říkala. Máma mu řekla, že jsou dva… Nebojte, jsme tři. Taky netuším, co se posledních pět minut kolem mě děje.

A pak už jsme šli. Šla jsem špalírem se svým milovaným tátou, umírala jsem hrůzou, že si přišlápnu šaty a zakopnu a už se mi zase chtělo brečet. A ON tam stál, usmíval se, a když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že brečí taky. (Sice mi později tvrdil, že se tak potil, že mu teklo i z očí, ale to mu nežeru.) Přiznám se, že jsem prořvala celý obřad, až na těch pár minut, co měl oddávající proslov. Hezčí řeč jsem totiž nikdy v životě neslyšela. Visela jsem na něm očima a skoro jsem ani nedýchala. Vtipná chvilka nastala, když jsem zjistila, že jsem si nepřendala zásnubák na druhou ruku a začala jsem tak s kytkou v ruce, před zraky matrikářky a oddávajícího, nenápadně činit. V tu chvíli totiž vyletěla vzhůru i Tomášova ruka a taktéž sundaval svůj starý prstýnek z prostředníčku levé ruky. Kde je teď, to nikdo neví. Prý si ho dal do kapsy. Asi se někde vytratil…

Po obřadu následovalo focení. Jelikož bylo asi devadesát stupňů (dobře, třicet dva), bylo to fakt náročné. Společné fotky na nádvoří zámku, novomanželské o kus dál. Ujít ten kus byl nadlidský výkon. Na krásnou romantickou vyhlídku na zámek mě můj novopečený manžel musel donést, mlela jsem z posledního. Ale fotky máme krásný..:)

27835639971 6bb53e05e9 o

Večerní oslava byla stejně krásná a srdečná jako obřad. Spolu s našimi nejbližšími jsme se propili a protančili až ke čtvrté hodině ranní. Co na tom, že mi bylo druhý den blbě. Stálo to za to! Byla to ta nejkrásnější svatba na světě. Vlastně se ani nestydím za to, že jsem ji probrečela, protože, jak jsem později zjistila, brečeli skoro úplně všichni.

Přátelé a kamarádi, jestli tohle čtete, ještě jednou vám oba moc děkujeme za krásný den plný lásky, která byla vidět a cítit fakt úplně všude!

Nejlepší na tom celém je, že se vůbec nic nezměnilo. Náš život je stejný, jako byl do 24. června, jsme pořád stejně vtipní, šťastní a úžasní. (A ani trochu nafoukaní!) A já jsem se nikdy necítila svobodnější…:)

Pin It

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

  • All
  • Cestou Necestou
  • Dumkyžalky
  • MadME
  • MadMYvšichni
  • MY2
  • Mámamámám
  • Svatba
  • Číčoviny
  • Výchozí
  • Dle názvu
  • Dle data
  • Náhodně
  • Jak jsem se stala mámou

    12. 12. 2019 21:51:57
    Budeme tři. Když jsem naposledy napsala tuhle větu, rozpoutala jsem ve svém okolí bouři různorodých reakcí od radostných přes překvapené až k naprosté panice.
    Zobrazit více
  • ...

    15. 2. 2018 18:08:47
    Člověk se zkrátka nezavděčí všem. Troufám si říct, že skoro nikdy. A to skoro si nechávám do nějaký pohádky, kterou budu jednou vymýšlet pro svoje děti. 
    Zobrazit více
  • ......

    6. 1. 2018 11:37:20
    HYGGE. Tohle slovo jsem slyšela poprvé den před Vánoci z úst mojí mámy. Během těch pár dní to bylo nejfrekventovanější slovo vůbec. Všechno bylo „HYGGE“ a bylo potřeba to neustále zdůrazňovat. Jsem zvídavý tvor, takže jsem se zajímala, co že to vlastně je. Spokojila jsem se s málem, tedy s tím, že je
    Zobrazit více
  • Cestovní horečka

    29. 6. 2017 18:16:00
    Za dva týdny mizíme a já se už teď nemůžu dočkat. Nejraději už bych začala balit. 
    Zobrazit více
  • Za ty tři roky, co jsem v Praze napořád, na mě kdekoliv, kam se mé životní cesty stočily, vždycky alespoň jedna zastávka na znamení čekala. 
    Zobrazit více
  • Kdy skončilo jaro?!

    28. 5. 2017 20:49:27
    Mám takový pocit, že letošní jaro bylo snad nejkratší ze všech jar, co jsem kdy zažila. Protože pokud mi chce někdo tvrdit, že přece jaro ještě je, když se smažím na sluníčku v plavkách a ten můj blázen se dokonce koupe (!), musím nesouhlasit.
    Zobrazit více
  • Dnešní večer měl být parádní. Tomáš odjel do Plzně a my s Bridget jsme si plánovaly romantický večer ve dvou. 
    Zobrazit více
  • Vzpomínka na Londýn

    25. 4. 2017 12:19:38
    Patnáct hodin, čtyři různé dopravní prostředky, devět přestupů, dvanáct nachozených kilometrů a dvoje totálně promočené boty.
    Zobrazit více
načíst další drž klávesu SHIFT aby se načetly všechny články načíst všechny

O mně

Jmenuji se Leontýna a už několikrát jsem ve svém životě spadla na hlavu, nebo se do ní aspoň pořádně praštila. Jsem tedy praštěná a nahlavupadlá a můj život v tom jede se mnou. Každý den narazím na něco, co mě rozesměje, velmi často to bývám i já sama. Baví mě pozorovat svět kolem sebe a lidi v něm. Baví mě vnímat jejich životní příběhy a poznávat jejich povahy. Vzhledem k tomu, že někdy nepoznávám ani sama sebe, věřte, že mám o zábavu postaráno.


Kontaktní formulář


Jméno:*
E-mail:*
Předmět:*
Zpráva:
Prosím potvrďte:

Nový článek na e-mail